Tenis:První gamy vambereckého tenisu

Život občas přináší paradoxy. Kdo by věřil, že vamberecký tenis vděčí za svůj zrod Hitlerově rozpínavosti vedoucí k zabrání našeho pohraničí…To byl důvod, proč se do dřívější Hernychovy tkalcovny přesunula v roce 1938 Báňská a hutní společnost z Bohumína.

S ní přišly i fi remní špičky zvyklé na mondénní život, k  němuž pobyt na  tenisových dvorcích v té době patřil. V brzké době po jejich příchodu byla započata výstavba dvou tenisových dvorců na konci obrovského smetiště za Sokolovnou vedle domu učitelky paní Kráčmerové. Kurty byly ohrazeny vysokým plotem z dřevěnných kůlů a drátěnného pletiva a u vchodu vyrostla malá šatnička. Cvičná deska ze dřeva byla instalována mnohem později. Je nutné připomenout, že hlavními aktéry tenisového dění byl pan Alois Voženílek a  jeho manželka. Neměli děti a tak se plně věnovali tenisu. My, malí kluci z okolí jsme našli cestu do této společnosti jako sběrači míčků a nutno dodat, že nám „milostivé paní“, jak se tehdy ještě říkalo, za prokázané služby vždy zaplatili. Touha hrát tenis vedla tehdy přes jedinou možnost - dřevěnné pálky. V cihelně byly krásné hladké plochy, na kterých se před vypálením sušily cihly. Stačilo několik čar a natáhnout provázek místo sítě, vyžebrat u dam obehrané míčky a první mače začaly. Nic nevadilo, že za našimi zády vystřelovali němeč- tí důstojníci do hliněného valu tzv. pancéřové pěsti, to už se schylovalo ke konci druhé světové války. V té době mezi tenisty přišli Jaroslav Jiskra, František Dvořák a  mnozí další. Hlavní osobou však byl Antonín Vančura, který organizoval nábor nových členů, učil nás základy tenisové hry a  vedl tenisový oddíl zapojený do sportovních aktivit tehdy ještě společnosti Báňská a  hutní. Dále vzpomínám, jak jsme již pod názvem ŽAZ Vamberk cestovali na jakousi oborovou tenisovou soutěž do Trutnova. Vezl nás v Tatraplánu lékárník Zdeněk Němec. Protože jsem byl šestý a  nejmladší člen posádky, bylo nutné obě cesty absolvovat v kufru automobilu. Ať si to dnes někdo představí. Dopolední nedělní zápasy byly vyčerpávající a tak není divu, že po  odpoledním fotbalovém zápasu muselo padnout rozhodnutí - soutěžně fotbal nebo tenis. Tehdy nastalo také období, kdy velmi agilní tajemník MNV a milovník městského rozhlasového vysílání Jánský každé nedělní dopoledne naháněl sportovce nejen z  tenisových dvorců k  účasti na  polních pracích a  to i  jmenovitě, bylo to trapné. Na  druhé straně pro mě nedělní ranní údery míčků a raket zněly jako rajská hudba, když se ozvaly v naší ložnici s  okny namířenými ke  kurtům, tam kde dnes stojí restaurace Zdobnice. Mezi hráče tenisu na  dobré úrovni patřili Čestmír Popelka, Vojta Holý, Václav Slezák a jiní. Skutečně nadaný byl František Čech, který se ještě v dorosteneckém věku odstěhoval do  Šumperka. Později jsem často sledoval v tisku jeho kariéru na národní úrovni. Mezi dívkami excelovaly Mirka Suchánková, Zdena Verhunová a  Blanka Votýpková, z  těch co si pamatuji. Pro úplnost musím připojit ještě jednu poznámku. Nevím, ve kterém čase byl ve Vamberku postaven ještě jeden tenisový dvorec, a  to na  zahradě u  vily majitele cihelny a kamnárny Josefa Suchánka. Poslední mně známou etapou rozvoje tenisu ve  Vamberku je dokončení výstavby tenisových dvorců u  fotbalového hřiště v  letech 1956-1957. V té době, abych se jako syn řemeslníka dostal na  průmyslovou školu v  Praze, jsem pracoval na  několikaměsíční brigádě ve  stavebnictví a zpíval v mládežnickém sboru. Zednický mistr Ota Kubový převzal stavební dozor nad výstavbou šaten v tenisovém areálu a mě vyzval k brigádnické výpomoci. Šatny pak po  nějaký čas sloužily i  nám fotbalistům. Z  Prahy jsem ještě po nějakou dobu přijížděl na fotbalové zápasy a  zahrát si tenis, abych následně pokračoval v  amatérském podání v  Pardubicích. Na  vamberecký tenis zůstaly jen zasunuté vzpomínky. Všem následovníkům lze přát úspěch a radost z tohoto krásného sportu. Josef Hynek

zdroj Vamberecký zpravodaj listopad/2017